Úvod

Varskou sestavu ve složení Dana, Martin, Karel doplnil Míla. Karel bezchybně ve funkci řidiče. Tradiční cestu Mnichov, Kufstein přibrzdila asi hodinová zácpa kolem Rosenhaimu.
Hradecká sekce : Jana, Laďa, Jenda + veselé děvče na lezení Domča.
Varská a Hradecká sekce si včas zajistili luxusní bydlení v Campegio Arco – stylový čtyřmístný dřevěný srub s vybavenou kuchyní a verandou za 65 E na den na skvělém místě – poslední kousek a neméně luxusní zděný dvojdomek v podobné výbavě.
Pražská sekce ve složení Béda, Jirka, Martin sehnala na poslední chvíli ubytování v Arco, o kvalitě se do uzávěrky nepodařilo získat žádné informace, neb nás ani neinformovali ani nepozvali. S ohledem na daňový kalendář ČR zorganizovali přesun v noci z úterý na středu

Neděle - Kolem jezer

1.den - Kolem jezer vylepšená přes Balíno
Vrcholné klasické dílo z rukou českých mistrů. Nápad zokruhovat cestu kolem jezer s návratem přes Lago di Tenno se narodil už dávno v Čechách, na Google Earth jsme ověřili prostupnost pro kola. Laďa ještě natypoval do GPS zajímavější nástup po levém úbočí a doplnil odvážnou teréní variantu návratu. Realita nakonec ještě předčila naše očekávání. Ač byla trasa plánovaná jako odpočinková, děvčata si jí nekompromisně vymínila jako zahajovací, že potřebují něco na rozjetí. Začátek lehce komlikoval místní závod horských kol, který vedl téměř stejnou trasou jako nás vedla GPS. Z počátku jsme se snažili do závodu moc nezasahovat, ale v některých úsecích jsme téměř splynuli s pelotonem. Laďa se operativně a celkem úspěšně pokoušel měnit trasu, především v okamžiku, kdy se závodnící valili proti nám. Několikrát jsme cestou potkali masiv, o kterém jsme se rozhodně domnívali, že je zde vedena feráta Che Gevary, která byla letos opět v plánu a opět na ní nedošlo. Očekávaná průrva řeky Sarche skalním masívem byla skutečně impozantní a předčila všechna naše očekávání. Zejména díky staré uzavřené cestě, která témeř po vrstevnici v délce snad 4 km obchází všechny silniční tunely. Výhledy nahoru i dolu, řeka 100 pod námi a skalní stěny 600 m nad námi. Trochu hledání cesty pro zpestření, oběd na vyvýšenině nad údolím a po asfaltu zpátky do civilizace. Ještě nádherný most a ještě lepší cukrárna se zmrzlinou hned vedle obchodu s Cube. Ve Vigo di Lomaso Karel obětavě doplní dámské družstvo a dovede úspěšně skupinu po asfaltu přes údajně nádherné městečko Balino k Lago di Teno a následně Canale do místa srazu s naší skupinou. My postupujeme teréní varantou nádherným údolím, na obzoru jasně dominuje sedlo do které bychom se měli dostat, ale bohužel stále nestoupáme. Míjíme dětské lezecké centrum, oblast „pic nic“ a stále nic. Stoupání přišlo zcela nečekaně v okamžiku, kdy se definitivně vytratila cesta. Chvíli jedeme po louce, na druhém konci nějaká značka, aha asi cesta pokračuje. Postupně sesedáme z kol, místy je problém i kolo vést, tak si ho občas hodíme na záda. Výška ale poměrně rychle přibývá, takže těch 200 výškových m nakonec všichni nějak zdoláme a za chvíli oddechujeme na důvěrně známém místě na spojnici tří cest v sedle. Zbývá už jen velice příjemný sjezd, včetně neskutečně dlouhého a úžasně rychlého asfaltového, který končí až v Canale. Tedy aspoň tak jsme se tak domnívali a vydali se hledat dívčí skupinu do historické části města. To už začaly přicházet a odcházet SMS, kde že to vlastne jsme a nejsme, až jsme asi po půl hodině parného hledání usoudili, že asi nejsme v tom správném Canale. To správné Canale bylo nakonec asi 1 km níže, Karel mě operativně obchytil a všichni se nakonec šťastně sešli. Návrat do Arca opět vybídl k menšímu závodění, což způsobilo, že půlka pelotonu skončila v Rivě a půlka odbočila k plánovanýnm vodopádům. Protože mi Laďa obratem poslal souřadnice a moje GPS neomylně ukázala směr i vzdálenost cca 1,5, vydal jsme se zpátky. Karla ani Mílu opětovné stoupání nenadchlo a vydali se sólo do Arca. Vodopády v kombinaci s botanickou zahradou a toaletou za 5 E v pořádku. Návrat do Arca trochu netradiční, převážně po vyhrazených cyklistických pruzích.

Pondělí - Tremalzo

Kultovní, dámským družstvem dlouho odkladaná záležitost. Letos konečně všichni pochopili, že na Gardu se musí jezdit tak dlouho, dokud ji všichni neabsolvují. Trasa byla shodná s rokem 2007, autem na Lago di Ledro, objezd jezera po levé straně, výjezd po asfaltu, sjezd do Pregasiny. Od posledně byla dobudována síť cyklostezek v takové míře, že až k začátku stoupání bylo možné se zcela vyhnout silničnímu provozu. Nedošlo ani k plánovanému vypuštění extrémně skloněného úvodního stoupání, ani k neplánovanému vypuštění duše žádného účastníka. S menšími či kratšími přestávkami jsme se všichni postupně posunovali vzhůru k sedlu Tremalzo. Někdo za 10, někdo třeba za 5 km/hod, o to veselejší bylo shledání nahoře. Jak se někteří účastníci později přiznali, některým klesla rychlost i ke 4 km/hod, čímž začali mít problémy se stabilitou a sedlo museli opustit. Stejný problém zanamenal poprvé Jimmy, pokud mě pamět naklame při výjezdu na Ještěd (to je ale jiná kapitola). Vlastní sedlo bylo překvapivě prázdné, určitě více krav než lidí. Včetně jedné, která se rozhodla, že si uleví na terase hotelu. Svojí potřebu dokázala roztáhnout na neuvěřitelně dlouhou trasu, když se jí uklízečka snažila koštetem a nadávkami vyhnat. Náš odpočinek nebral konce, výhledy nádherné, počasí rovněž, jen paraglidista chyběl. K tunelu nás čekalo ještě „nepatrné“ převýšení po šotolince, poslední vyhledy na sedlo a po průjezdu tunelem neméně krásné, i když trochu smradlavé výhledy na druhou stranu. Sjezdová trasa po staré vojenské cestě se vine v serpentinách po úbočích i hřebenech a je viditelná v délce několika kilometrů. Do dlouho očekávaného sjezdu se pouští chlapecké družstvo s očekáváním, dívčí spíše s obavami. Stojíme a kocháme se za každou druhou zatáčkou, tak jak se mění profil nebo výhledy. Někdo fotí krajinky, např. Laďa jak se pouději ukázalo, i cyklistky. Pokud se mu tedy zrovna neschovají pod stromy. Na trase jsme téměř sami, žádný defekt, co více si přát. Všechno pěkné musí jednou skončit, a tak míjíme asi jedinou možnost jak sjed zkrátit zatím neprověřenou cestou přímo k Ledru. Odpočíváme u lesní samoobsluhy Baita Segala, poblíž kapličky S. Giovanni Nepomuceno. Cesta se postupně zužuje, místy v rámci klesání nabíráme i výšku, najdou se i tací, kterým se zdá sjezd příliš dlouhý, nepomáhají ani výhledy na jezero pod námi (v oparu). To nejlepší nás ale teprve čeká. „Kozí“ stezka je od posledně sice o něco více sjízdná, ale ne v celé délce a „kamenný žleb“ se k lepšímu rozhodně nezměnil. Jednak z důvodu velkého spádu a jednak z důvodu očekávaných komentářů uháníme s Karlem napřed, jakmile se objeví další účastnící. Některé úseky se pokušíme i jet a tak jsme za chvilku na louce. Zde proběhla výměna názorů na zvolenou trasu, Především Laďa měl myšlenku podpořenou GPS, že tento úsek ( v délce 350 m) bylo možno obejít zleva. Jeho slova nakonec potvrdil Míla, který se vydal „vlastní“ cestou. Kvalita této varianty vyplunula napovrch až později v campu, když vzpomínal na své loňské bloudění Béda. Zda existuje sjízdná „Laďova“ varinata se bohužel už asi nedovíme. Mílovo odloučení, keré jsme zjistili na louce získalo nádech dobrodružství. Díky mobilům, zbytkům signálu a především díky Mílovo orientačnímu smyslu jsme se s ním v Pregasině opět sešli. Důvod jeho odloučení i přesná trasa jeho pohybu je dodnes zahalena tajemstvím, existují jen spekulace. Závěrečný sjezd, především Trade del Ponale do Rivy byl nádherný, minimum cyklistů i turistů, dalo se jet poměrně rychle, někde i s využitím klopených zatáček. Způsob návratu aut z Ledra se mi v paměti nadochoval, pravděpobně jsme se na něm nepodílel.

Úterý - Torrente Sallagoni

Původně plánována jako odpočinková nebo náhradní akce. Marné hledání všemi akceptovatelného plánu na dnešní den nakonec vyústilo ve společný cykloodjezd směr Dro bez jasného plánu. Laďa, Jana a já vybaveni ferátovými sety s přibližnou představou, že bychom mohli ferátku objevit, „proběhnout“ - průvodce hovořil snad o 30 minutách a doaladit další plán. Ostatní cyklisté se těsně před Dro prohlásil za „dívčí družstvo“ a zamířili do Torbole a Malcezine na zmrzlinu. To se nakonec ukázalo pro naši skupinu jako dobré rozhodnutí, neb ferátka rozhodně nebyla na půl hodinky. Byla natolik zajímavá, že v ní šlo příjemně strávit minimálně půlden a jen jsme litovali, že nešli i ostatní. Jedno místo bylo mírně převislé a tedy náročné na sílu v rukách, zrovna v místě, kde bylo nutno přecvaknout karabiny. Možná to mě nějak usnadnit v tom místě instalovaný nerezový hák, ale neměl jsme chuť to zkoumat a Janě jsem pro jistotu karabiny přecvakl. Dalšímu, zdánlivě těžšímu místu v podobě chůze po laně nad vodopádem se dalo v případě potřeby vyhnout. Což by ale byla rozhodně škoda. Cesta vedla téměř výhradě po kramlích, hned po jedné, hned po druhé straně cca 2 m široké sklalní soutěsky, kde několik metrů pod námi částečně tekla a částečně padala voda. Atmosféra neskutečná, nikde nikdo, vrcholy skal kolem nás v nedohlednu a cesta nestále pokračuje. Pokoušíme se fotit i když je nám jasné, že fotky stejně nedokážou tuto atmosferu zachytit. Skály se znenadání rozestoupili a my jsme se ocitli v naprosto jiném uzavřeném světě, připomínajíí spíše Zemanovu Cestu do pravěku nebo botanickou zahradu. Skály porostlé snad do výšky 30 m břečťany nebývalých rozměrů, všude visí liány, na zemi kapradí jak z třetihor. Prostor ze všech stran uzavřený výrazně převislými skalami, jejiž vrcholy lze spíše jen tušit, vpředu výrazný vodopád, nad ním natažené ocelové lano a fixy na každě straně. Naše euforii nezná mezí. Lanový přechod jsme si přeběhl několikrát, především kvůli focení, bez bázně a hany se s ním poprala i Jana, a Laďa. Dochované snímky a videa neodpovídají vlastnímu prožitku. Cesta pokračuje neméně zajímavě stále vzhůru. Místy jsou skály téměř u sebe, místy opět vytvoří širší uzavřený prostor. Lanový most nás čeká ještě jeden, existuje více variant jak pokračovat, volíme pravidelmě lano a kramle. Na mnoha místech osazené jištění napovídá, že se zde po větších deštích praktikuje pravděpodobně i kaňoning. V jednu chvíli objevujeme vysoko na skále odvážně a vzdušně vedené lano částečně podél a částečně napříč kaňonem, které končí v jakémsi náznaku jeskyně. Vše nasvědčuje tomu, že pohyb se děje asi na kladce. Vzhledem k tomu, že přístup je pro neorganizované skupiny záměrně zatarasen, s těžkým srdcem opouštím myšlenku smysl této atrakce prozkoumat. Míjíme odbočku k hradu, skály se stále více snižují, až cestu zakončíme ve vinici za hradem v Dreně. Pro sestup využíváme částečně silnici, a díky Laďovu orientačnímu smyslu (nebo GPS ?) hlavně turistickou cestu. Kola proti všem pravidlům a zvyklostem jsme objevili na stejném místě a ve stejném stavu, jak jsme je tam před více jak 2 hodinama zanechali. Ještě Laďův nezbytný pokus o keš, svlažení v potoce a návrat – tentokráte po cyklostezce do Arca. Dívčí skupina nezaznamenal údajně žádné problémy, cestou stihli i nákup.

Středa - Santa Barbara

Trasu vyštrachal Béda někde na webu i s popisem, mě zaujala především netradičním pozvolným nástupem, Laďa neprotestoval, výstup pouze po asfaltu, což byla dobrá zpráva pro ženy, tak nebylo co řešit. Navíc vypadalo reálné, že v noci jedoucí Pražské družstvo se k nám cestou připojí. Předem připravná trasa vinicemi z Arca do Naga byla přijata celkem příznivě až na jedno přenášení hlavního silničního tahu, kdy budovatelé opoměli osadit tunel a stezka zcela nečekaně skončila a za silnicí zase pokračovala. Přijezd do Naga kousek po silnici, trochu zmatky s auty ale za chvíli už uháníme po vyhražené cyklostezce. K překvapení většiny spíše z kopce než do kopce. V Lopiu se nakonec vše v dobré obrátilo, silnice nabrala ten správný sklon a každý se zakousl v tempu, které mu vyhovovalo. Nekonečné serpentiny se rozkládaly daleko vysoko před námi, všude vinice a sady, úplně nahoře most a za ním snad někde první vesnice. Most jsme měli za chvíli pod sebou, stejně tak i vesnici, i druhou i třetí. Zde se i možná z nedostatku kyslíku nebo přebytku tepla zrodil nápad, že uložíme Bédovi „rozinkovou keš“ a souřadnice mu pošleme na mobil. Protože se ale nikdo nechtěl svého přídělu rozinek vzdát, nakonec z realizace sešlo. Cesta se nadále vyznačovala především ohromným nasazením Karla, který o horskou prémii a žlutý trikot vehoucího jezdce přišel až školáckou taktickou chybou v samém záměru stoupání. Po zchlazení v kašně na náměstí následoval individuální přesun ke kříži a zákopům. Někdo si cestu pamatoval lépe, někdo méně, tak jsme se postupně trousili ze všech směrů v různém čase. Až večer v Arcu jsme dodatečně zjistili, že ve zhruba stejný čas, kdy naše skupina dorazila na Barbaru dorazila i Bédova skupina. Dodnes není jasné, jak se na tak malém prostoru mohly pohybovat dvě skupiny, které na sebe v podstatě čekaly, aniž by se potkaly nebo aspoň zahlédly. Asi po hodině relaxace, výhledů a nereálých úvahách o zdolání vrcholu Monte Stivio jsme zahájili sestup. Děvčata sáhla nekompromisně opět po asfaltu, zejména když se dozvěděly, že oficiální sestupová trasa je převážně do kopce a navíc po šotolině. Vábení asfaltu a dívčí skupiny odolal spíše omylem ještě Laďa a vydal se mnou do Arca nádhernou šotolinovou cestou přes Monte Velo. Náležitě jsme užili jsme si jak šotolinu, lesní sjezdy, úžasně rychlý asfalt tak výhled na převislé lezení v Masone nebo třeba samotu s fascinujícími kaštany.

Čtvrtek - Monte Baldo

Nadpis by klidně mohl znít monte Altissimo, ale vezmu to postupně, jak se události vršily.
Trasa s velkým potenciálem, která nakonec až tak závratně nedopadla. Poprvé, a jak se později ukázalo, i naposledy v kompletní sestavě, včetně Bédovy skupiny. Úspěšný přesunem do Malcezine na dva způsoby – dívčí družstvo s Jendou autem, zbytek na kole, odjezd i příjezd obou skupin ve stejný čas ještě nic nenaznačoval. První zásadní rána osudu byla, když nám obsluha lanovky celkem nekompromisně oznámila, že dříve než v 15.00 nás nahoru s koly rozhodně neodveze. Důvodem bylo několik autobusů penzistů s koly, kteří si cestu údajně rezervovali dopředu. Dodnes nám není jasné, co s těmi silničními speciály typu „Ukrajina“ nahoře dělali. Následujících 30 minut jsme se postupně dostávali z šoku, uvažovali nad tím, jak raději pošlou domů desítky zájemců, než by vypravili mimořádnou jízdu. Po chvíli začaly padat i poměrně nereálné pokusy, jak narychlo zorganizovat uspokojivý program pro 9 lidí. Na tuto chvíli zřejmě čekal urostlý Ital provozující sutle bus a jal se situace náležitě využít. Nabídl nám odvoz k Rufigio Graziani v sedle na naší plánované trase do výšky nad 1600 mnm za cenu 20E na osobu včetně kola ale poue pro 6 osob. Na první pokus jsme ho odmítli s tím, že je nás devět a snažili se dále řešit naši neřešitelnou situaci. Ale jak jsme později zjistili, Ital bez mrknutí oka vyhodil již dva domluvené kunšafty a nadídl nám že nás odveze všechny. Kývli jsme po krátkém zaváhání, bez sebemenšího pokusu o smlouvání. Za chvilku byla naložena všechna kola včetně 9 pasažerů do 8 místného auta a mohli jsme vyrazit zpět cestou, kterou jsme před chvílí přijeli. Z minulých cest jsme znali trasu až do Lopia, stoupání po asfaltu vedlo zcela zákonitě trasou, kterou jsme měli naplánovanou na sestup. No nevadí, máme v záloze ještě dvě další. Vylodění bez problémů, rovněž placení a nastal problém kam dál. Vrátit se na začátek na monte Baldo k lanovce již postrádalo smysl, začátek natypované sjezdové trasy Festa nevypadal příliš jetelně, Opustit draze zaplacenou výšku po právě vyjeté trase také nevydalo jako dobrý nápad. Jediná pěkná cesta v okolí končila podle mapy i ve skutečnosti u zemědělské usedlosti po 3 km (naštěstí jsme neověřovali na místě). Postupně padlo i geniální propojení dvou cest, které jsme měli s Laďou připravené a natypované, začínalo totiž stejně jako Festa. K mému nemalému potěšení nakonec převládl názor, že bychom se měli pokusit o vrchol M. Altisima, i když bylo jasné, že o cyklistice to dnes moc nebude. Výstup nakonec nebyl tak hrozný jak vypadal, a s trochou opatrnosti se dala asi polovina jet. Výhledy z vrcholu na všechny světové strany byly nádherné, stejně jako celá vrcholová partie. Nikomu se nechtělo dolů a už vůbec ne cestou, kterou jsme právě vyjeli. Z vrcholu ale vedla jen jedna další cesta, o které bylo známo, že nebude moc jetelná. Nicméně úsek to neměl být dlouhý, poměrně brzy měla přijít jetelná šotolina a asfalt. Pověst vůbec nelhala, většinou jsme kolo vedli, případně nesli. Situaci ještě výrazně zdramatizovala matička z předního kola, kterou se mi podařilo zcela nenávratně ztratit při opravě píchlého kola. Nepomohla ani obětavá rojnice všech účastníků, pomohl až Karlův nápad trochu očesat klipsnu Martinova kola. Předčasně vyrazivší Danu se nám až do Naga nepodařilo dostihnout, v Nagu se už skoro tradičně ztratil Míla. K mínusům akce je ještě třeba přičíst Laďův futrál na foťák, který patřičně vybavený kartami a baterkami do foťáku zanechal volně k dispozici na zídce u chaty na vrcholu. Matičku v Rivě zařídil Béda se svojí brilantní angličtinou stylem „my frend lost matičku“ v jakémsi servisním stanu za slavným bikerským kavárno-obchodem, odkud nás vyhnali, že jim umažeme vystavené zboží. Do Arca nakonec různými cestami dorazili všichni.

Pátek - ferátka Colodri

Rozhodovací proces kam pojedem v těchto dnech nabýval na dramatičnosti, dívčí družstvo se již začalo poměrně aktivně zajímat, co že je vlastně čeká, navíc se někde dočetli, že Pasubio je snad údajně do kopce, navíc ještě po šotolině. Tyto informace jsme s Laďou nedokázali uspokojivě vyvrátit, ale rovněž jsme se nechtěli smířit s tím, že tuto dlouho plánovanou akci vypustíme. Nakonec jsme trochu s podporou počasí zvolili náhradní variantu. Pasubio pojede samostatně pražská sekce a my ji v případě pozitivních zpráv absolvujeme poslední den sami, ať už na kole, nebo pěšky. Tak se stalo že, nakonec došlo i na poměrně jednoduchou a krátkou ferátku Colodri, vedenou přímo nad naším táborem. Dopoledne naprosto neobvykle poprchávalo, tak jsme nikam nepospíchali a pomalu nachystali sety pro 6 lidí. V poledne se počasí umoudřilo, za chvíli oschla skála a za další chvíli jsme byli nahoře. Cesta nakonec byla celkem zajímavá, výhledy nádherné. Pobyt nahoře proložil Laďa tradičním hledáním kešky a my tradičním hledáním jeho. Za zmínku ještě stojí Karlův úspěšný pokus o opravu schránky vrcholové knížky, kde použil drát ze svítícího hada, který v noci osvětloval kříž na vrcholu skály. Ještě několik nocí si ho někteří účastnící zájezdu dobírali, že od té doby kříž nesvítí. Sestupová trasa vedla po terénu, nádhernou dlážděnou cestou skrz olivový háj a historickou částí Arca pod hradem. Plně funkční historickou prádelnu pod širým nebem nakonec nikdo nevyužil. Jak se později ukázalo, významný vliv na osud účastníků mělo i stádu místního skotu vyskytujícího se v olivovém háji, jehož barva a struktura srsti silně připomínala výrazně předražený "kožíšek", k jehož koupi se Jana stále nemohla odhodlat. Dnes už není jasné, kdo jí na tuto podobnost upozornil, nesporné je to, že to byl hlavní důvod proč si ho nakonec nepořídila a dnes klepe kosu.

Sobota - Passubio

Očekávané večerní zprávy ohledně Pasubia evidentně nadšených účastníků potvrdily jetelnost celé trasy, domluvený pokus o mystifikaci nevyšel. Kluci popsali i celkem zajímavou, možná vhodnější pěší variantu, které se okamžitě chopila Dana s Janou.
Ranní obloha nevěstila nic dobrého, bylo zřejmé, že nízká oblačnost si pro dnešní pobyt vybrala stejně jako my oblast Passubio. Tak jsme s trochu těžkým srdcem opustili poměrně slunečnou oblast Gardy a vydali se stoupat do mraků – obě auta. Parkoviště pod nástupem nás přivítalo teplotou kolem 10 st a hranicí mraků cca 100 nad nástupem. Turistická skupina nás opustila záhy, my jsme ještě dlouho na sebe oblékali vš co jsme měli, abychom se za 10 minut v kopci zase svlékli. Pověst nelhala, jet se dalo celou cestu, výška utěšeně přibývala a za chvíli jsme projížděli vrcholovým tunelem do „jiného“ světa jak sliboval Béda. Jiný určitě byl, především díky mraku do kterého jsme vjeli a definitivně tak přišli o jakékoliv výhledy. Ohromá škoda, cesta vysekaná ve skále, několik tunelů, téměř bez porostu, nádherným výhledům kromě mlhy nebránilo nic. Všichni jsme se těšili, jak se večer podíváme na Bédovo fotky, jaké že to tu vlastně bylo. K rif. generála Papa jsme dorazili postupně, děvčata nás již netrpělivě vyhlížela z lokálu. Posezení v restauraci bylo velice příjemné, polévka, z které se nakonec vyklubaly milánské špagety také. Prostírání v podobě mapy, nerezové příbory zalepené v papírovém sáčku, obsluha on line propojená s kuchyní, to je jen pár drobností které mě zaujaly. Konzumace se značně protáhla, nikomu se ven moc nechtělo ale nebylo zbytí. Naše cyklo družstvo bez kol prozkoumalo začátek náhdherné cesty 52 tunelů, kterou mělo možnost si celou vychutnat trekové družstvo. Naše sjezdová trasa vedla opět po šotolině kousek pod hřebenem skloněného horského hřbetu, kterým si někde nad námi razila cestu tunelama naše děvčata. Postupně se otvíraly stále nové výhledy, samotný sjezd stál rovněž za to - věčné dilema jestli radši jet, nebo fotit. Láďa tento problémy celkem rychle vyřešil, protože u avizovaného zátarasu mu došly baterky. Chvíli jsme váhali, který že to balvan chtěl Béda odvalit a už jsme zase uháněli dolů. Celý sjezd se odehrál bez jakéhokoliv defektu nebo pádu, což je na podobných površích, kde prostě nejde jet pomalu, docela zarážející a povzbudivé. Dole je jasně zřetelné zakončení cesty tunelů, jedná se spíše o hlavní vstup i s parkovištěm. Nás ještě čekal vrstevnicový návrat po asfaltu přes Xomo na parkoviště k autům, který byl zakončen výraznou horskou prémií. Návrat děvčat z Xomo zajišťoval Laďa. Pěší skupina byla se svojí trasou rovněž spokojená, prý je to ale určitě lepší odspoda s návratm kde jsme my sjížděli. Zpáteční cesta autem by se pro změnu mohla jmenovat „tisíce zatáček“

A kromě kol

Večerní pobyty na terase
Samostaná kapitola hodná zaznamenání, bohužel v paměti zůstaly jen střípky událostí. Popíjelo se převážně víno, pojídaly sýry z místního supermarketu, jedno sezení bylo předčasně ukončeno zřejmě správcem kempu – přijel na kole v pláštěnce a s baterkou – pravděpodně pršelo – a mocně gestikuloval a hovořil zřejmě Italsky (na rozdíl od nás). Další den jsme již prozíravě nachystali sezení v kuchyni. Účast byla vždy téměř stoprocentní včetně pražské sekce a mládeže

Lezení
Toto téma si naopak samostatnou kapitolu nazaslouží, přesto jí dostane. Ač letos byly splněny všechny předpoklady – Laďu nic nebolelo, Jenda měl kompletní nádobíčko včetně dvou tištěných průvodců, s Domčou vše osobně prolezl, přesto jsme zaznamenali jen jeden částečně úspěšný pokus v těsném sousedství Arca. Boulderingový krytý strop přímo v kempu jsme letos stihli navštívit pouze v roli diváků. Hlavní důvod bych kromě naší lenosti viděl v brzkém stmívání, kdy večeře plynule přecházela ve večerní posezení s přáteli a další aktivity ve skalách byly možné už jen s čelovkou. Přesto se podařilo jedno večerně-noční lezení zorganizovat. Asi po pěti minutách cesta nás Jenda s Domčou dovedli pod skalku těsně u plotu, na kterou si pamatuju z loňska. Nám byly vyhrazeny cesty Via del Maurilio a Ancora Una v klasifikaci 4a a 5a , oni se pokoušeli o šestku a převislou sedmu vlevo od nás. Dlouho jsme neotáleli, protože jsem byl dříve oblečený než Laďa, nabral jsme vše co nám Jenda nechal a po chvíli tápání natáhl první cestu. Jištění co metr, poměrně jednoduchá záležitost. Laďa šel po mě, také bez větších problémů, s tím že rovnou zkusí tu druhou cestu. V té druhé části se mu dařilo už méně, řešil problém, jestli je chyba v jeho historických botách s minimální adhezí nebo v nohách. Cestu se mi pak podařilo po menších problémech natáhnout a Laďa absolvoval ještě několik pokusů na druhého , než nás definitivně vyhnala tma. Ještě jsem v rychlosti stačil dolézt na vedlejší cestě pod převis, čímž naše lezecké vystoupení definitivně skončilo.

Závěr

Si učiní letos každý sám.
Osobně řeším otázku, zda nám tato oblast má z hlediska možných tras ještě co nabídnout, abychom se nemuseli opakovat, nebo už je vyčerpaná. Jiné vhodné lokality určitě existují, ale asi těžko v tak jedinečné kombinaci hor, skal, vody, cyklostezek, šotolinek, lezení, historických městeček, již téměř domácího prostředí, vše navíc doplněné poměrně stabilním a příznivým počasím. V oblasti zůstalo jako výzva ještě několik ferátek, možná by bylo řešením i připravit na některý den dvě cyklotrasy s různou náročností. A nebo zkusit jinou lokalitu a třeba se sem po čase opět vrátit .


Pokud má někdo pocit, že některá data jsou zkreslená, některé události potlačené, případně některé činy nedostatečně zdokumentované, nebyl to rozhodně záměr a nechť to napraví zasláním příspěvku na martin.andr@seznam.cz .Všechny komentáře budou otištěny bez úprav. Vulgární výrazy nejsou povoleny.
Veškerá jména použitá v textu jsou smyšlená a jejich případná podoba s žijícími osobami je čistě náhodná.
Mnoho autentických fotek se vyskytuje na webu, nejvíce na adresách :
http://picasaweb.google.cz/martinandr111111 Martin
http://picasaweb.google.cz/PetrMervart12/LagoDiGarda2009OdMartinaL Béda@Martin
http://picasaweb.google.cz/Krizek.Vladimir Laďa (do uzávěrky nezveřejněno)

Letošní novinka – záznam projetých tras ve formátu GPS : bude doplněn odkaz, hned jak objevím nějaké vhodné úložiště.
Trasy a výškové profily jsou i ve fotkách