Nadpis by klidně mohl znít monte Altissimo, ale vezmu to postupně, jak se události vršily.Trasa s velkým potenciálem, která nakonec až tak závratně nedopadla. Poprvé, a jak se později ukázalo, i naposledy v kompletní sestavě, včetně Bédovy skupiny. Úspěšný přesunem do Malcezine na dva způsoby – dívčí družstvo s Jendou autem, zbytek na kole, odjezd i příjezd obou skupin ve stejný čas ještě nic nenaznačoval. První zásadní rána osudu byla, když nám obsluha lanovky celkem nekompromisně oznámila, že dříve než v 15.00 nás nahoru s koly rozhodně neodveze. Důvodem bylo několik autobusů penzistů s koly, kteří si cestu údajně rezervovali dopředu. Dodnes nám není jasné, co s těmi silničními speciály typu „Ukrajina“ nahoře dělali. Následujících 30 minut jsme se postupně dostávali z šoku, uvažovali nad tím, jak raději pošlou domů desítky zájemců, než by vypravili mimořádnou jízdu. Po chvíli začaly padat i poměrně nereálné pokusy, jak narychlo zorganizovat uspokojivý program pro 9 lidí. Na tuto chvíli zřejmě čekal urostlý Ital provozující sutle bus a jal se situace náležitě využít. Nabídl nám odvoz k Rufigio Graziani v sedle na naší plánované trase do výšky nad 1600 mnm za cenu 20E na osobu včetně kola ale poue pro 6 osob. Na první pokus jsme ho odmítli s tím, že je nás devět a snažili se dále řešit naši neřešitelnou situaci. Ale jak jsme později zjistili, Ital bez mrknutí oka vyhodil již dva domluvené kunšafty a nadídl nám že nás odveze všechny. Kývli jsme po krátkém zaváhání, bez sebemenšího pokusu o smlouvání. Za chvilku byla naložena všechna kola včetně 9 pasažerů do 8 místného auta a mohli jsme vyrazit zpět cestou, kterou jsme před chvílí přijeli. Z minulých cest jsme znali trasu až do Lopia, stoupání po asfaltu vedlo zcela zákonitě trasou, kterou jsme měli naplánovanou na sestup. No nevadí, máme v záloze ještě dvě další. Vylodění bez problémů, rovněž placení a nastal problém kam dál. Vrátit se na začátek na monte Baldo k lanovce již postrádalo smysl, začátek natypované sjezdové trasy Festa nevypadal příliš jetelně, Opustit draze zaplacenou výšku po právě vyjeté trase také nevydalo jako dobrý nápad. Jediná pěkná cesta v okolí končila podle mapy i ve skutečnosti u zemědělské usedlosti po 3 km (naštěstí jsme neověřovali na místě). Postupně padlo i geniální propojení dvou cest, které jsme měli s Laďou připravené a natypované, začínalo totiž stejně jako Festa. K mému nemalému potěšení nakonec převládl názor, že bychom se měli pokusit o vrchol M. Altisima, i když bylo jasné, že o cyklistice to dnes moc nebude. Výstup nakonec nebyl tak hrozný jak vypadal, a s trochou opatrnosti se dala asi polovina jet. Výhledy z vrcholu na všechny světové strany byly nádherné, stejně jako celá vrcholová partie. Nikomu se nechtělo dolů a už vůbec ne cestou, kterou jsme právě vyjeli. Z vrcholu ale vedla jen jedna další cesta, o které bylo známo, že nebude moc jetelná. Nicméně úsek to neměl být dlouhý, poměrně brzy měla přijít jetelná šotolina a asfalt. Pověst vůbec nelhala, většinou jsme kolo vedli, případně nesli. Situaci ještě výrazně zdramatizovala matička z předního kola, kterou se mi podařilo zcela nenávratně ztratit při opravě píchlého kola. Nepomohla ani obětavá rojnice všech účastníků, pomohl až Karlův nápad trochu očesat klipsnu Martinova kola. Předčasně vyrazivší Danu se nám až do Naga nepodařilo dostihnout, v Nagu se už skoro tradičně ztratil Míla. K mínusům akce je ještě třeba přičíst Laďův futrál na foťák, který patřičně vybavený kartami a baterkami do foťáku zanechal volně k dispozici na zídce u chaty na vrcholu. Matičku v Rivě zařídil Béda se svojí brilantní angličtinou stylem „my frend lost matičku“ v jakémsi servisním stanu za slavným bikerským kavárno-obchodem, odkud nás vyhnali, že jim umažeme vystavené zboží. Do Arca nakonec různými cestami dorazili všichni.
Žádné komentáře:
Okomentovat