Sobota - Passubio

Očekávané večerní zprávy ohledně Pasubia evidentně nadšených účastníků potvrdily jetelnost celé trasy, domluvený pokus o mystifikaci nevyšel. Kluci popsali i celkem zajímavou, možná vhodnější pěší variantu, které se okamžitě chopila Dana s Janou.
Ranní obloha nevěstila nic dobrého, bylo zřejmé, že nízká oblačnost si pro dnešní pobyt vybrala stejně jako my oblast Passubio. Tak jsme s trochu těžkým srdcem opustili poměrně slunečnou oblast Gardy a vydali se stoupat do mraků – obě auta. Parkoviště pod nástupem nás přivítalo teplotou kolem 10 st a hranicí mraků cca 100 nad nástupem. Turistická skupina nás opustila záhy, my jsme ještě dlouho na sebe oblékali vš co jsme měli, abychom se za 10 minut v kopci zase svlékli. Pověst nelhala, jet se dalo celou cestu, výška utěšeně přibývala a za chvíli jsme projížděli vrcholovým tunelem do „jiného“ světa jak sliboval Béda. Jiný určitě byl, především díky mraku do kterého jsme vjeli a definitivně tak přišli o jakékoliv výhledy. Ohromá škoda, cesta vysekaná ve skále, několik tunelů, téměř bez porostu, nádherným výhledům kromě mlhy nebránilo nic. Všichni jsme se těšili, jak se večer podíváme na Bédovo fotky, jaké že to tu vlastně bylo. K rif. generála Papa jsme dorazili postupně, děvčata nás již netrpělivě vyhlížela z lokálu. Posezení v restauraci bylo velice příjemné, polévka, z které se nakonec vyklubaly milánské špagety také. Prostírání v podobě mapy, nerezové příbory zalepené v papírovém sáčku, obsluha on line propojená s kuchyní, to je jen pár drobností které mě zaujaly. Konzumace se značně protáhla, nikomu se ven moc nechtělo ale nebylo zbytí. Naše cyklo družstvo bez kol prozkoumalo začátek náhdherné cesty 52 tunelů, kterou mělo možnost si celou vychutnat trekové družstvo. Naše sjezdová trasa vedla opět po šotolině kousek pod hřebenem skloněného horského hřbetu, kterým si někde nad námi razila cestu tunelama naše děvčata. Postupně se otvíraly stále nové výhledy, samotný sjezd stál rovněž za to - věčné dilema jestli radši jet, nebo fotit. Láďa tento problémy celkem rychle vyřešil, protože u avizovaného zátarasu mu došly baterky. Chvíli jsme váhali, který že to balvan chtěl Béda odvalit a už jsme zase uháněli dolů. Celý sjezd se odehrál bez jakéhokoliv defektu nebo pádu, což je na podobných površích, kde prostě nejde jet pomalu, docela zarážející a povzbudivé. Dole je jasně zřetelné zakončení cesty tunelů, jedná se spíše o hlavní vstup i s parkovištěm. Nás ještě čekal vrstevnicový návrat po asfaltu přes Xomo na parkoviště k autům, který byl zakončen výraznou horskou prémií. Návrat děvčat z Xomo zajišťoval Laďa. Pěší skupina byla se svojí trasou rovněž spokojená, prý je to ale určitě lepší odspoda s návratm kde jsme my sjížděli. Zpáteční cesta autem by se pro změnu mohla jmenovat „tisíce zatáček“