Trasu vyštrachal Béda někde na webu i s popisem, mě zaujala především netradičním pozvolným nástupem, Laďa neprotestoval, výstup pouze po asfaltu, což byla dobrá zpráva pro ženy, tak nebylo co řešit. Navíc vypadalo reálné, že v noci jedoucí Pražské družstvo se k nám cestou připojí. Předem připravná trasa vinicemi z Arca do Naga byla přijata celkem příznivě až na jedno přenášení hlavního silničního tahu, kdy budovatelé opoměli osadit tunel a stezka zcela nečekaně skončila a za silnicí zase pokračovala. Přijezd do Naga kousek po silnici, trochu zmatky s auty ale za chvíli už uháníme po vyhražené cyklostezce. K překvapení většiny spíše z kopce než do kopce. V Lopiu se nakonec vše v dobré obrátilo, silnice nabrala ten správný sklon a každý se zakousl v tempu, které mu vyhovovalo. Nekonečné serpentiny se rozkládaly daleko vysoko před námi, všude vinice a sady, úplně nahoře most a za ním snad někde první vesnice. Most jsme měli za chvíli pod sebou, stejně tak i vesnici, i druhou i třetí. Zde se i možná z nedostatku kyslíku nebo přebytku tepla zrodil nápad, že uložíme Bédovi „rozinkovou keš“ a souřadnice mu pošleme na mobil. Protože se ale nikdo nechtěl svého přídělu rozinek vzdát, nakonec z realizace sešlo. Cesta se nadále vyznačovala především ohromným nasazením Karla, který o horskou prémii a žlutý trikot vehoucího jezdce přišel až školáckou taktickou chybou v samém záměru stoupání. Po zchlazení v kašně na náměstí následoval individuální přesun ke kříži a zákopům. Někdo si cestu pamatoval lépe, někdo méně, tak jsme se postupně trousili ze všech směrů v různém čase. Až večer v Arcu jsme dodatečně zjistili, že ve zhruba stejný čas, kdy naše skupina dorazila na Barbaru dorazila i Bédova skupina. Dodnes není jasné, jak se na tak malém prostoru mohly pohybovat dvě skupiny, které na sebe v podstatě čekaly, aniž by se potkaly nebo aspoň zahlédly. Asi po hodině relaxace, výhledů a nereálých úvahách o zdolání vrcholu Monte Stivio jsme zahájili sestup. Děvčata sáhla nekompromisně opět po asfaltu, zejména když se dozvěděly, že oficiální sestupová trasa je převážně do kopce a navíc po šotolině. Vábení asfaltu a dívčí skupiny odolal spíše omylem ještě Laďa a vydal se mnou do Arca nádhernou šotolinovou cestou přes Monte Velo. Náležitě jsme užili jsme si jak šotolinu, lesní sjezdy, úžasně rychlý asfalt tak výhled na převislé lezení v Masone nebo třeba samotu s fascinujícími kaštany.
Žádné komentáře:
Okomentovat