Neděle - Kolem jezer

1.den - Kolem jezer vylepšená přes Balíno
Vrcholné klasické dílo z rukou českých mistrů. Nápad zokruhovat cestu kolem jezer s návratem přes Lago di Tenno se narodil už dávno v Čechách, na Google Earth jsme ověřili prostupnost pro kola. Laďa ještě natypoval do GPS zajímavější nástup po levém úbočí a doplnil odvážnou teréní variantu návratu. Realita nakonec ještě předčila naše očekávání. Ač byla trasa plánovaná jako odpočinková, děvčata si jí nekompromisně vymínila jako zahajovací, že potřebují něco na rozjetí. Začátek lehce komlikoval místní závod horských kol, který vedl téměř stejnou trasou jako nás vedla GPS. Z počátku jsme se snažili do závodu moc nezasahovat, ale v některých úsecích jsme téměř splynuli s pelotonem. Laďa se operativně a celkem úspěšně pokoušel měnit trasu, především v okamžiku, kdy se závodnící valili proti nám. Několikrát jsme cestou potkali masiv, o kterém jsme se rozhodně domnívali, že je zde vedena feráta Che Gevary, která byla letos opět v plánu a opět na ní nedošlo. Očekávaná průrva řeky Sarche skalním masívem byla skutečně impozantní a předčila všechna naše očekávání. Zejména díky staré uzavřené cestě, která témeř po vrstevnici v délce snad 4 km obchází všechny silniční tunely. Výhledy nahoru i dolu, řeka 100 pod námi a skalní stěny 600 m nad námi. Trochu hledání cesty pro zpestření, oběd na vyvýšenině nad údolím a po asfaltu zpátky do civilizace. Ještě nádherný most a ještě lepší cukrárna se zmrzlinou hned vedle obchodu s Cube. Ve Vigo di Lomaso Karel obětavě doplní dámské družstvo a dovede úspěšně skupinu po asfaltu přes údajně nádherné městečko Balino k Lago di Teno a následně Canale do místa srazu s naší skupinou. My postupujeme teréní varantou nádherným údolím, na obzoru jasně dominuje sedlo do které bychom se měli dostat, ale bohužel stále nestoupáme. Míjíme dětské lezecké centrum, oblast „pic nic“ a stále nic. Stoupání přišlo zcela nečekaně v okamžiku, kdy se definitivně vytratila cesta. Chvíli jedeme po louce, na druhém konci nějaká značka, aha asi cesta pokračuje. Postupně sesedáme z kol, místy je problém i kolo vést, tak si ho občas hodíme na záda. Výška ale poměrně rychle přibývá, takže těch 200 výškových m nakonec všichni nějak zdoláme a za chvíli oddechujeme na důvěrně známém místě na spojnici tří cest v sedle. Zbývá už jen velice příjemný sjezd, včetně neskutečně dlouhého a úžasně rychlého asfaltového, který končí až v Canale. Tedy aspoň tak jsme se tak domnívali a vydali se hledat dívčí skupinu do historické části města. To už začaly přicházet a odcházet SMS, kde že to vlastne jsme a nejsme, až jsme asi po půl hodině parného hledání usoudili, že asi nejsme v tom správném Canale. To správné Canale bylo nakonec asi 1 km níže, Karel mě operativně obchytil a všichni se nakonec šťastně sešli. Návrat do Arca opět vybídl k menšímu závodění, což způsobilo, že půlka pelotonu skončila v Rivě a půlka odbočila k plánovanýnm vodopádům. Protože mi Laďa obratem poslal souřadnice a moje GPS neomylně ukázala směr i vzdálenost cca 1,5, vydal jsme se zpátky. Karla ani Mílu opětovné stoupání nenadchlo a vydali se sólo do Arca. Vodopády v kombinaci s botanickou zahradou a toaletou za 5 E v pořádku. Návrat do Arca trochu netradiční, převážně po vyhrazených cyklistických pruzích.