Večerní pobyty na terase
Samostaná kapitola hodná zaznamenání, bohužel v paměti zůstaly jen střípky událostí. Popíjelo se převážně víno, pojídaly sýry z místního supermarketu, jedno sezení bylo předčasně ukončeno zřejmě správcem kempu – přijel na kole v pláštěnce a s baterkou – pravděpodně pršelo – a mocně gestikuloval a hovořil zřejmě Italsky (na rozdíl od nás). Další den jsme již prozíravě nachystali sezení v kuchyni. Účast byla vždy téměř stoprocentní včetně pražské sekce a mládeže
Lezení
Toto téma si naopak samostatnou kapitolu nazaslouží, přesto jí dostane. Ač letos byly splněny všechny předpoklady – Laďu nic nebolelo, Jenda měl kompletní nádobíčko včetně dvou tištěných průvodců, s Domčou vše osobně prolezl, přesto jsme zaznamenali jen jeden částečně úspěšný pokus v těsném sousedství Arca. Boulderingový krytý strop přímo v kempu jsme letos stihli navštívit pouze v roli diváků. Hlavní důvod bych kromě naší lenosti viděl v brzkém stmívání, kdy večeře plynule přecházela ve večerní posezení s přáteli a další aktivity ve skalách byly možné už jen s čelovkou. Přesto se podařilo jedno večerně-noční lezení zorganizovat. Asi po pěti minutách cesta nás Jenda s Domčou dovedli pod skalku těsně u plotu, na kterou si pamatuju z loňska. Nám byly vyhrazeny cesty Via del Maurilio a Ancora Una v klasifikaci 4a a 5a , oni se pokoušeli o šestku a převislou sedmu vlevo od nás. Dlouho jsme neotáleli, protože jsem byl dříve oblečený než Laďa, nabral jsme vše co nám Jenda nechal a po chvíli tápání natáhl první cestu. Jištění co metr, poměrně jednoduchá záležitost. Laďa šel po mě, také bez větších problémů, s tím že rovnou zkusí tu druhou cestu. V té druhé části se mu dařilo už méně, řešil problém, jestli je chyba v jeho historických botách s minimální adhezí nebo v nohách. Cestu se mi pak podařilo po menších problémech natáhnout a Laďa absolvoval ještě několik pokusů na druhého , než nás definitivně vyhnala tma. Ještě jsem v rychlosti stačil dolézt na vedlejší cestě pod převis, čímž naše lezecké vystoupení definitivně skončilo.
Samostaná kapitola hodná zaznamenání, bohužel v paměti zůstaly jen střípky událostí. Popíjelo se převážně víno, pojídaly sýry z místního supermarketu, jedno sezení bylo předčasně ukončeno zřejmě správcem kempu – přijel na kole v pláštěnce a s baterkou – pravděpodně pršelo – a mocně gestikuloval a hovořil zřejmě Italsky (na rozdíl od nás). Další den jsme již prozíravě nachystali sezení v kuchyni. Účast byla vždy téměř stoprocentní včetně pražské sekce a mládeže
Lezení
Toto téma si naopak samostatnou kapitolu nazaslouží, přesto jí dostane. Ač letos byly splněny všechny předpoklady – Laďu nic nebolelo, Jenda měl kompletní nádobíčko včetně dvou tištěných průvodců, s Domčou vše osobně prolezl, přesto jsme zaznamenali jen jeden částečně úspěšný pokus v těsném sousedství Arca. Boulderingový krytý strop přímo v kempu jsme letos stihli navštívit pouze v roli diváků. Hlavní důvod bych kromě naší lenosti viděl v brzkém stmívání, kdy večeře plynule přecházela ve večerní posezení s přáteli a další aktivity ve skalách byly možné už jen s čelovkou. Přesto se podařilo jedno večerně-noční lezení zorganizovat. Asi po pěti minutách cesta nás Jenda s Domčou dovedli pod skalku těsně u plotu, na kterou si pamatuju z loňska. Nám byly vyhrazeny cesty Via del Maurilio a Ancora Una v klasifikaci 4a a 5a , oni se pokoušeli o šestku a převislou sedmu vlevo od nás. Dlouho jsme neotáleli, protože jsem byl dříve oblečený než Laďa, nabral jsme vše co nám Jenda nechal a po chvíli tápání natáhl první cestu. Jištění co metr, poměrně jednoduchá záležitost. Laďa šel po mě, také bez větších problémů, s tím že rovnou zkusí tu druhou cestu. V té druhé části se mu dařilo už méně, řešil problém, jestli je chyba v jeho historických botách s minimální adhezí nebo v nohách. Cestu se mi pak podařilo po menších problémech natáhnout a Laďa absolvoval ještě několik pokusů na druhého , než nás definitivně vyhnala tma. Ještě jsem v rychlosti stačil dolézt na vedlejší cestě pod převis, čímž naše lezecké vystoupení definitivně skončilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat