Úterý - Torrente Sallagoni

Původně plánována jako odpočinková nebo náhradní akce. Marné hledání všemi akceptovatelného plánu na dnešní den nakonec vyústilo ve společný cykloodjezd směr Dro bez jasného plánu. Laďa, Jana a já vybaveni ferátovými sety s přibližnou představou, že bychom mohli ferátku objevit, „proběhnout“ - průvodce hovořil snad o 30 minutách a doaladit další plán. Ostatní cyklisté se těsně před Dro prohlásil za „dívčí družstvo“ a zamířili do Torbole a Malcezine na zmrzlinu. To se nakonec ukázalo pro naši skupinu jako dobré rozhodnutí, neb ferátka rozhodně nebyla na půl hodinky. Byla natolik zajímavá, že v ní šlo příjemně strávit minimálně půlden a jen jsme litovali, že nešli i ostatní. Jedno místo bylo mírně převislé a tedy náročné na sílu v rukách, zrovna v místě, kde bylo nutno přecvaknout karabiny. Možná to mě nějak usnadnit v tom místě instalovaný nerezový hák, ale neměl jsme chuť to zkoumat a Janě jsem pro jistotu karabiny přecvakl. Dalšímu, zdánlivě těžšímu místu v podobě chůze po laně nad vodopádem se dalo v případě potřeby vyhnout. Což by ale byla rozhodně škoda. Cesta vedla téměř výhradě po kramlích, hned po jedné, hned po druhé straně cca 2 m široké sklalní soutěsky, kde několik metrů pod námi částečně tekla a částečně padala voda. Atmosféra neskutečná, nikde nikdo, vrcholy skal kolem nás v nedohlednu a cesta nestále pokračuje. Pokoušíme se fotit i když je nám jasné, že fotky stejně nedokážou tuto atmosferu zachytit. Skály se znenadání rozestoupili a my jsme se ocitli v naprosto jiném uzavřeném světě, připomínajíí spíše Zemanovu Cestu do pravěku nebo botanickou zahradu. Skály porostlé snad do výšky 30 m břečťany nebývalých rozměrů, všude visí liány, na zemi kapradí jak z třetihor. Prostor ze všech stran uzavřený výrazně převislými skalami, jejiž vrcholy lze spíše jen tušit, vpředu výrazný vodopád, nad ním natažené ocelové lano a fixy na každě straně. Naše euforii nezná mezí. Lanový přechod jsme si přeběhl několikrát, především kvůli focení, bez bázně a hany se s ním poprala i Jana, a Laďa. Dochované snímky a videa neodpovídají vlastnímu prožitku. Cesta pokračuje neméně zajímavě stále vzhůru. Místy jsou skály téměř u sebe, místy opět vytvoří širší uzavřený prostor. Lanový most nás čeká ještě jeden, existuje více variant jak pokračovat, volíme pravidelmě lano a kramle. Na mnoha místech osazené jištění napovídá, že se zde po větších deštích praktikuje pravděpodobně i kaňoning. V jednu chvíli objevujeme vysoko na skále odvážně a vzdušně vedené lano částečně podél a částečně napříč kaňonem, které končí v jakémsi náznaku jeskyně. Vše nasvědčuje tomu, že pohyb se děje asi na kladce. Vzhledem k tomu, že přístup je pro neorganizované skupiny záměrně zatarasen, s těžkým srdcem opouštím myšlenku smysl této atrakce prozkoumat. Míjíme odbočku k hradu, skály se stále více snižují, až cestu zakončíme ve vinici za hradem v Dreně. Pro sestup využíváme částečně silnici, a díky Laďovu orientačnímu smyslu (nebo GPS ?) hlavně turistickou cestu. Kola proti všem pravidlům a zvyklostem jsme objevili na stejném místě a ve stejném stavu, jak jsme je tam před více jak 2 hodinama zanechali. Ještě Laďův nezbytný pokus o keš, svlažení v potoce a návrat – tentokráte po cyklostezce do Arca. Dívčí skupina nezaznamenal údajně žádné problémy, cestou stihli i nákup.