Pondělí - Tremalzo

Kultovní, dámským družstvem dlouho odkladaná záležitost. Letos konečně všichni pochopili, že na Gardu se musí jezdit tak dlouho, dokud ji všichni neabsolvují. Trasa byla shodná s rokem 2007, autem na Lago di Ledro, objezd jezera po levé straně, výjezd po asfaltu, sjezd do Pregasiny. Od posledně byla dobudována síť cyklostezek v takové míře, že až k začátku stoupání bylo možné se zcela vyhnout silničnímu provozu. Nedošlo ani k plánovanému vypuštění extrémně skloněného úvodního stoupání, ani k neplánovanému vypuštění duše žádného účastníka. S menšími či kratšími přestávkami jsme se všichni postupně posunovali vzhůru k sedlu Tremalzo. Někdo za 10, někdo třeba za 5 km/hod, o to veselejší bylo shledání nahoře. Jak se někteří účastníci později přiznali, některým klesla rychlost i ke 4 km/hod, čímž začali mít problémy se stabilitou a sedlo museli opustit. Stejný problém zanamenal poprvé Jimmy, pokud mě pamět naklame při výjezdu na Ještěd (to je ale jiná kapitola). Vlastní sedlo bylo překvapivě prázdné, určitě více krav než lidí. Včetně jedné, která se rozhodla, že si uleví na terase hotelu. Svojí potřebu dokázala roztáhnout na neuvěřitelně dlouhou trasu, když se jí uklízečka snažila koštetem a nadávkami vyhnat. Náš odpočinek nebral konce, výhledy nádherné, počasí rovněž, jen paraglidista chyběl. K tunelu nás čekalo ještě „nepatrné“ převýšení po šotolince, poslední vyhledy na sedlo a po průjezdu tunelem neméně krásné, i když trochu smradlavé výhledy na druhou stranu. Sjezdová trasa po staré vojenské cestě se vine v serpentinách po úbočích i hřebenech a je viditelná v délce několika kilometrů. Do dlouho očekávaného sjezdu se pouští chlapecké družstvo s očekáváním, dívčí spíše s obavami. Stojíme a kocháme se za každou druhou zatáčkou, tak jak se mění profil nebo výhledy. Někdo fotí krajinky, např. Laďa jak se pouději ukázalo, i cyklistky. Pokud se mu tedy zrovna neschovají pod stromy. Na trase jsme téměř sami, žádný defekt, co více si přát. Všechno pěkné musí jednou skončit, a tak míjíme asi jedinou možnost jak sjed zkrátit zatím neprověřenou cestou přímo k Ledru. Odpočíváme u lesní samoobsluhy Baita Segala, poblíž kapličky S. Giovanni Nepomuceno. Cesta se postupně zužuje, místy v rámci klesání nabíráme i výšku, najdou se i tací, kterým se zdá sjezd příliš dlouhý, nepomáhají ani výhledy na jezero pod námi (v oparu). To nejlepší nás ale teprve čeká. „Kozí“ stezka je od posledně sice o něco více sjízdná, ale ne v celé délce a „kamenný žleb“ se k lepšímu rozhodně nezměnil. Jednak z důvodu velkého spádu a jednak z důvodu očekávaných komentářů uháníme s Karlem napřed, jakmile se objeví další účastnící. Některé úseky se pokušíme i jet a tak jsme za chvilku na louce. Zde proběhla výměna názorů na zvolenou trasu, Především Laďa měl myšlenku podpořenou GPS, že tento úsek ( v délce 350 m) bylo možno obejít zleva. Jeho slova nakonec potvrdil Míla, který se vydal „vlastní“ cestou. Kvalita této varianty vyplunula napovrch až později v campu, když vzpomínal na své loňské bloudění Béda. Zda existuje sjízdná „Laďova“ varinata se bohužel už asi nedovíme. Mílovo odloučení, keré jsme zjistili na louce získalo nádech dobrodružství. Díky mobilům, zbytkům signálu a především díky Mílovo orientačnímu smyslu jsme se s ním v Pregasině opět sešli. Důvod jeho odloučení i přesná trasa jeho pohybu je dodnes zahalena tajemstvím, existují jen spekulace. Závěrečný sjezd, především Trade del Ponale do Rivy byl nádherný, minimum cyklistů i turistů, dalo se jet poměrně rychle, někde i s využitím klopených zatáček. Způsob návratu aut z Ledra se mi v paměti nadochoval, pravděpobně jsme se na něm nepodílel.